PSYCHOTERAPIE INDIVIDUÁLNÍ:
Nejdříve si řekněme pár slov o tom, co vlastně psychoterapie je a co spíše není.
Psychoterapie je:
1.proces zaměřený na změnu duševního stavu pacienta, jeho prožívání, komunikace, případně chování,
2.proces zaměřený na sebepoznání,
3.proces zaměřený na aktivaci sebepodpory,
4.proces zaměřený na identifikaci svých potřeb a jejich přiměřené prosazování,
5.proces na převzetí zodpovědnosti za svůj život a své prožívání,
6.psychoterapeutický proces je náročnou záležitostí, protože vede ke změně,
7.změny v psychoterapeutickém procesu se dějí v prostoru bezpečného psychoterapeutického vztahu.
8.Ne každý v dnešní době je schopen a ochoten ke změně. Psychoterapie není rozhodně rychlým a „instantním“ řešením problému na 2 sezení.
9.K řešení akutní krize slouží Krizová intervence – obvykle 2-3 setkání s psychologem. Nejde o systematickou a dlouhodobou záležitost.
Psychoterapie není:
1.není to tedy příležitost „si přijít popovídat“. Jakákoliv zásadnější změna v životě člověka je náročná a mnohdy bolestná, psychoterapii nevyjímaje,
2.není prostorem k udělovaní rad (až na výjimky – například sdělení typu „10 piv denně s Neurolem vás a vaše zdraví nejen duševní ohrožuje“),
3.není místem společenského kontaktu jako třeba kavárna či cukrárna,
4.psychoterapeut neposkytuje kuchařky na život,
5.není prostorem pro poskytnutí alibi. Například poslední dobou se objevují v naší ambulanci požadavky některých advokátních kanceláří typu: „Můj mandant je ve vazbě nebo ve VT (za násilí, agresivitu atp.), mohli byste napsat, že má u Vás domluvenou terapii?“ „Ale on se neobjednával?“, „Já vím že ne, ale mohlo by mu to pomoci na svobodu.“, „Pacient se musí objednat sám“, „Ale on je ve vězení“…. .
Psychoterapie u dětí je:
1.proces zaměřený na změnu duševního stavu pacienta, jeho prožívání, komunikace, případně chování,
2.proces zaměřený na sebepoznání a sebenáhled,
3.proces zaměřený na aktivaci sebepodpory,seberegulace,
4.proces zaměřený na identifikaci svých potřeb a jejich přiměřené prosazování,
5.proces zaměřený na posílení sebevědomí a sebeúcty, vztahy s vrstevníky,
6.proces zaměřený na získání dovednost své emoce vyjádřit adaptivním způsobem.
7.Rodinná psychoterapie je pak proces vedoucí ke změně v rodinných vyrazí, dynamice a komunikace. Vyžaduje součinnost celé rodiny.
Psychoterapie u dětí není:
1.není náhradou za insuficietní či špatnou výchovu (mnohdy nevyslovený požadavek rodičů – chci, by z něho bylo jiné dítě – to neumíme),
2.není poskytnutím alibi pro soudní a jiná podobná řízení, například v opatrovnických sporech rodičů,
3.není prostorem proto, aby „dítě chtělo chodit k druhému rodiči“ (relativně častý požadavek sociálních pracovníků nebo i soudů), vztah nelze nikomu implementovat do hlavy,
4.není náhradou za jinou nutnou léčbu, kterou rodiče z důvodu svých předsudků odmítají (typicky psychiatrická medikace u některých psychiatrických poruch jako například obsedantně – kompulzivní porucha, těžší deprese, pochopitelně psychózy a další), ale může být léčbou souběžnou,
5.u některých diagnóz vedeme psychoterapii jen pokud je dítě současně v péči pedopsychiatra či psychiatra, typicky jsou to Poruchy příjmu potravy – mentální anorexie, případně mentální bulimie, OCD, …
6.v našem zařízení není psychoterapie náhradou za léčbu po psychiatrické hospitalizaci, kterou rodiče svévolně ukončí na tzv. negativní reverz, nebo ji odmítnou na přímé doporučení lékaře či psychologa,
7.jestliže některý z rodičů má negativní postoj k psychoterapii, pak není možné psychoterapii vést. Mnohdy stačí neverbální nesouhlas jednoho rodiče, nebo dehonestující poznámky typu „zase tě matka táhne k psychoušovi?“. V takovém případě by bylo pro dítě škodlivé vést psychoterapii, neboť nelze přebíjet vztah rodič-dítě (jakkoliv mnohdy ambivalentní či špatný) psychoterapeutickým vztahem.
8.Jsou dětští pacienti, u kterých není individuální systematická psychoterapie účinná či možná z nějakého důvodu (nízký věk, nízký intelekt, neschopnost sebereflexe, nedostatečná introspekce…), pak je možné zvážit rodinnou psychoterapii. Ta však vyžaduje součinnost celé rodiny.
9.Rodinná psychoterapie není určena pro boj mezi rodiči o dítě, ačkoliv si to soudy často přejí. Jestliže má každý v rodinném systému odlišnou a další komunikací neovlivnitelnou zakázku (například matka chce neodklonitelně dítě do své péče, otec do své péče a dítě si přeje, aby rodiče přestali bojovat na život a na smrt), je zjevné, že terapeut nemůže takovou zakázku převzít. Často slýcháme otázky typu „To mému dítěti odpíráte zdravotní péči?“. Ne, my jenom neposkytuejeme péči, která nemá smysl, nebo která je kontraproduktivní, protože se mimo jiné cítíme zodpovědni za prostředky vynaložené na péči zdravotními pojišťovnami. Mimochodem, uvedený případ je pro mediátory, což je služba obvykle placená.
Než je klient – pacient zařazený do systematické psychoterapie, je nutné v našem zdravotnickém zařízení projít klinicko-psychologickým vyšetřením.
Některým pacientům se do toho nechce, ale pojďme k příkladu ze života: Když někoho bolí záda, jde za svým praktickým lékařem, který ho často odešle na neurologii, kde je pečlivě a zevrubně vyšetřen neurologem, poté je často odeslán na rehabilitaci. Tam pacienta vyšetří rehabilitační lékař/lékařka, který indikuje další způsob terapie – rehabilitace (například tzv.elektroléčba, myofascinální techniky, tapování a řada dalších – kolegové fyzioterapeuti mně prominou mé zjednodušení…). Rovněž když jde pacient na chirurgii s bolestí břicha, nejde s přímým požadavkem, že chce odoperovat slepé střevo, ale je nejdříve vyšetřen. Proč to dělat se sytematickou psychoterapií jinak?
Na internetu je dnes řada psychoterapeutů a i takzvaných terapeutů nezdravotníků, kteří nabízejí terapii bez vyšetření (něco jako když staví zedník dům bez projektu?), kteří jsou mimo zdravotní systém a bohužel v zákoně nijak zvlášť regulovaní . Moje zkušenost z dětské psychoterapie je opakovaně taková, že dítě jde 1-2x k takovému „takyterapeutovi“, který zjistí, že dítě má suicidiální ideace (sebevražedné myšlenky), nechá si terapii zaplatit a doporučí rodičům, najít si klinického psychologa, typicky bez následného předání klinikcému odborníkovi, bez odesílající zprávy a bez slušného alespoň zatelefonování „kolego mám tu dítě se sebevraždenými myšlenkami…“.
Vyšetřením zjišťujeme, zda je pacient pro psychoterapii indikován. Kromě klinických symptomů (úzkostné symptomy, depresivní symptomy, suicidiální myšlenky, tendence, nutkavé stavy, ale i další těžší symptomy) zjišťujeme osobnostní předpoklady, tedy strukturu a dynamiku osobnosti, alespoň orientačně úroveň kognitivních schopností, schopnost sebereflexe, schopnost introspekce, úroveň motivace ke změně, jestli vůbec motivaci ke změně pacient má….
O zařazení do psychoterapeutického procesu rozhoduje klinický psycholog nebo psycholog ve zdravotnictví, obvykle na základě vstupního vyšetření. Úvodní klinicko-psychologické vyšetření probíhá VŽDY v dopoledních hodinách.
Pokud je pacient do psychoterapie zařazen (obvykle po nějaké době čekající v pořadníku), je nutné vědět a dodržovat následující zásady (platí pro dospělé):
1.Pacient má jasnou a reálnou zakázku, co v psychoterapii chce, samozřejmě o ni hovoří s terapeutem a společně pak zakázku formulují. Zakázka „nechci mít úzkosti či deprese ne nedostatečná. Zakázka „chci, aby manžel přestal pít nebo chodit za jinými ženami“ není zakázka pro manželku a je nereálná. Rovněž nestačí sdělení „nechci mít úzkosti či deprese“, protože ty mohou být symptomy různých vztahových problémů ať už ve vztahu k sobě, k okolí, k partnerovi, v práci….. a tak dále. Zakázku pomáhá vyjasnit klientovi terapeut na začátku terapie.
2.Terapie probíhá pravidelně v určitý den a v určitou hodinu buď ve frekvenci 1x týdně nebo 1x za 2 týdny. Je nutné, aby si pacient své záležitosti uspořádal tak, aby na terapii docházel pravidelně. A jsme zase u té motivace – jestliže pacient opakovaně telefonuje v den, kdy má mít terapii nebo den předtím, že nemůže z práce, není pro terapii motivován a tudíž ani indikován.
3.Pacient se dostavuje na terapii včas, což není o 2 minuty později, než je stanovený začátek. Výmluvy typu „nejel mi autobus“ jsou opakovaně nepřijatelné, je zodpovědností pacienta si dopravu zařídit tak, aby byl v ambulanci včas.
4.Pacient přináší témata do terapie, terapeut není od toho, aby vymýšlel, o čem spolu s klientem-pacinetem budou mluvit. Terapeut má zodpovědnost za proces, nikoliv za pacienta a témata, která přinese či nepřinese. Pokud se podobná situace odehrává opakovaně, je otázkou, zda pacient není v tzv. odporu vůči terapii a tudíž i změně v psychoterapeutickém procesu.
5.Pacient využívá čas a prostor pro terapii s vědomím toho, že pokud takzvaně po celý čas určený k terapii „klouže po povrchu“ a přinese těžké téma 5 minut před koncem terapie, není možné očekávat prodloužení terapie. Jak říkával jeden americký psychoanalytik v jednom psychoterapeutickém románě „náš čas je u konce, budeme pokračovat za týden ve středu ve stejný čas“.
6.Eventuální změnu času psychoterapie je nutné probrat s terapeutem osobně, nikoliv telefonicky.
7.V případě, že se pacient nemůže ze závažných důvodů na psychoterapii dostavit, omluví se (u dětí jeho zákonný zástupce) nejpozději 48 hodin předem. Pokud se pacient neomluví vůbec, psychoterapie bude ukončena a jeho další termín bude okamžitě nabídnutý dalšímu pacientovi v pořadníku, který máme dlouhý.
8.Psychoterapie je náročná na čas jak pacienta, tak terapeuta. Vycházíme z předpokladu, že pokud je pacient k léčbě psychoterapií skutečně motivován, zařídí si čas v souladu s časovými možnostmi naší ambulance. Nelze očekávat, terapeuti budou v práci do 19 hodin i v pátky. To jistě ne.
9.Pacient na svoji individuální psychoterapii nebere děti, a to ani v útlém věku. Vzájemnou interakci s terapeutem přítomnost dalšího člověka narušuje, narušuje je to terapeutický proces a koncentraci pacienta i terapeuta.
10.Na psychoterapii, stejně jako na vyšetření nevoďte jakákoliv zvířata, krom asistenčních psů. Plyšáci jsou povoleni.
11.Náhradní termín na psychoterapii neposkytujeme z důvodu překážek vzniklých na straně pacienta. Výjimkou může být, pokud to kapacita ZZ umožní, překážka na straně terapeuta – občas se v souladu se zákonem systematicky vzděláváme a někdy jsme i nemocní.
Pokud je nezletilý pacient zařazen do psychoterapeutického procesu, je nutné vědět a dodržovat následující zásady (zákonný zástupce) :
1.Terapie probíhá pravidelně v určitý den a v určitou hodinu buď ve frekvenci 1x týdně nebo 1x za 2 týdny, u dětí a nezletilých dle určení klinického psychologa. Je nutné, aby si pacient (zákonný zástupce) své záležitosti uspořádal tak, aby na terapii docházel pravidelně. A jsme opět u té motivace – jestliže pacient (zákonný zástupce) opakovaně telefonuje v den, kdy má mít terapii nebo den předtím, že nemůže z práce, není pro terapii indikován.
2.Pacient (zákonný zástupce) se dostavuje na terapii včas, což není o 2 minuty později, než je stanovený začátek. Výmluvy typu „nejel mi autobus“ jsou opakovaně nepřijatelné, je zodpovědností pacient (zákonného zástupce) si dopravu zařídit tak, aby byl v ambulanci včas.
3.Eventuální změnu času psychoterapie je nutné probrat s terapeutem osobně, nikoliv telefonicky.
4.V případě, že se pacient nemůže ze závažných důvodů na psychoterapii dostavit, omluví se (nebo jeho zákonný zástupce) nejpozději 48 hodin předem. Pokud se pacient (zákonný zástupce) neomluví vůbec, psychoterapie bude ukončena a jeho další termín bude okamžitě nabídnutý dalšímu pacientovi v pořadníku, který máme dlouhý.
5.Psychoterapie je náročná na čas jak pacienta a hlavně jeho zákonného zástupce, tak terapeuta. Vycházíme z předpokladu, že pokud je pacient (zákonný zástupce) k léčbě psychoterapií skutečně motivován, zařídí si čas v souladu s časovými možnostmi naší ambulance.
V naší praxi zastáváme integrativní přístup v psychoterapii, který kombinuje výhody rozmanitých psychoterapeutických škol. Využíváme zejména prvky:
- Integrativní psychoterapie
- Humanistické psychoterapie
- Racionálně-emoční terapie
- Kognitivně-behaviorální terapie
- Dynamické psychoterapie
- Hypnoterapie
V rámci individuální psychoterapie často reagujeme na požadavek na spolupráci v řešení:
- Poruch emotivity a nálady – deprese, manie, úzkostné poruchy, záchvaty úzkosti, fobie, obsedantně kompulzivní poruchy…
- Závislosti – ambulantní dolečování závislosti na alkoholu a drogách po návratu z psychiatrické léčebny, redukce rizik při užívání návykových látek…
- Stresových poruch – vyrovnávání se s dopadem stresu, traumatu, posttraumatické stresové poruchy…
- Stabilizace osobnostních projevů – osobnostní růst a seberozvoj u disponovaných zranitelných osob…
- Vyrovnávání se s dopady duševní poruchy – schizofrenie, psychózy…
- Kognitivního tréninku, rozvoje kognitivních funkcí – traumata hlavy, kognitivní deficit při neurologických poruchách…
